verze pro IE 4.0  
 
Jezuitská univerzita

Období 1747 - 1773

Marie Terezie vydala 16. října 1747 rezoluci o nové metodě na humanitních studiích a filozofii. Podle tohoto nařízení bylo zkráceno studium filozofie na dva roky. Etika, matematika a fyzika mají být přednášeny každá stále jedním učitelem. Na teologické a medicínské fakultě mohou studovat pouze ti, kteří dosáhli titulu na filozofii.

Přesněji můžeme popsat základní plán vyučovací a organizační pro školy vysoké i gymnázia, který byl vydán o pět let později (25. června 1752). Studium filozofie se organizuje jako dvouleté (4 hodiny denně) s těmito předměty:

I. ročník - úvod do filozofie s krátkými dějinami filozofie, dialektika nebo logika, matematika a metafyzika
II. ročník - úvod do fyziky, přírodopis s mineralogií, botanikou a zoologií, praktická filozofie čili etika s právem přirozeným a státovědou, experimentální fyzika

Pro tyto předměty byly ustanoveni tři profesoři: filozofie, matematiky a etiky, kteří své předměty neměly měnit.

Nejasné znění dekretu o vyučování elokvenci (výmluvnosti) bylo doplněno později tak, že byl pro ni zřízen jednoroční kurs, jehož absolutorium bylo podmínkou pro zápis na teologii nebo na práva. Byl to tedy zase vlastně 3. ročník filosofie, ale neudržel se. Roku 1758 byla zrušena tato povinnost pro právníky, zůstal pouze pro teology.

Podle učebního plánu z roku 1752 konaly se zkoušky jinak než dříve. Nezkoušeli jen profesoři předmětu, ale zvláštní královští examinátoři z kleru světského, navržení biskupem. Také udělování gradů bylo při reformě změněno. Časté udělování bakalaureátu a magisteria znevažuje prý vysoké učení, a proto byly promoce na několik let zastaveny (1754-1760). Roku 1760 byly promoce opět povoleny, ale jen po složení rigoros se známkou první třídy. Rigorosa byla rozdělena do dvou skupin: "actus parvus" (rigorosum na bakalaureát ze dvou traktátů a dvouhodinné disputace) a "actus magnus"(byla čtyři rigorosa na doktorát z osmi traktátů a disputace 2 hodiny dopoledne a 2 hodiny odpoledne). Přitom se zachovávala tzv. punktura: kandidát píchl jehlou mezi listy knihy "Summa theologiae" od sv. Tomáše, čímž si vylosoval předmět své disputace.

Posláním filozofické fakulty, na níž byla tehdy výuka přírodních věd soustředěna, byla příprava studentů pro studium na ostatních fakultách. Přitom stát měl zájem na tom, aby absolventi byli schopni využít konkrétních poznatků získaných studiem ve svém budoucím povolání a byli nápomocni rozvoji hospodářství. To ovšem znamenalo odstranit spekulativní výklady a do osnov, včlenit racionální výuku přírodovědných oborů, zejména matematiky a fyziky. Zároveň bylo nařízeno vynechat veškeré subtilní výklady, přednášet volně podle učebnice a odstranit diktování. Bylo zdůrazněno, že cílem vyučování má být vzdělání praktické, při němž poučky se nemají opírat pouze o Aristotela ani nesmějí být vyumělkovaně dokazovány Písmem svatým. Učitel matematiky neměl "zdržovat" studenty s základy, ale měl směřovat k praktickému použití a pustit se do fyzikálních experimentů. [ 5 ]

Ačkoli bylo nařízeno, aby byla tato reforma bez průtahů uveden v život, jezuité toto nařízení ve všem neuposlechli. Nadále zanedbávali přírodní vědy, a proto byla Marie Terezie 1754 nucena vyslat do Olomouce první úřední vizitaci, jejímž důsledkem byl příkaz, že přírodní vědy nesmějí být v rámci filozofického studia považovány za předměty vedlejší a že má škola pořídit fyzikální školní kabinet ze 400 zlatých, což se také stalo. Po další tři roky poukázala Marie Terezie kabinetu 50 zlatých ročně. Matematické muzeum bylo nařízeno již roku 1749 pražským provinciálem Františkem M. Heislerem.

Výraznějším zásahem do jezuitských privilegií bylo i to, že členové jiných řádů byli nejen jmenováni profesory, ale byli dosazováni i do akademických hodností. V roce 1760 byli v Olomouci jmenování profesory teologie dva nejezuité - dominikán Ignác Světecký a premonstrát Bernard Purkyně. Roku 1762 byl zvolen děkanem filozofické fakulty dómský vikář Jan Jasinger. To byl průlom do dosavadních řádů a zvyklostí, neboť do té doby bývali rektory vždy profesoři teologie, přirozeně členové jezuitského řádu.

Název univerzity byl "Alma Caesarea-Regia ac Episcopalis Universitas Olomucensis Societatis Jesu" až do roku 1762, kdy bylo odstraněno "Soc. Jesu". Z dochovaných textů je zřejmé, že jezuité používali cicerónskou latinu.

Řád jezuitský stál v 17. a na začátku 18. století na vrcholku své moci a vnějšího rozkvětu. Vnitřně však upadal. V zemích rakouských se udrželi ještě v době, kdy je většina států evropských vypověděla. Císařovna, plníc bullu papeže Klimenta XIV. z 21. 7. 1773, zrušila řád. V Olomouci to bylo vyhlášeno 20. října 1773. Jezuitům byla odňata správa university, profesoři jezuitští byli posláni do duchovní správy.

Jezuitská kolej a univerzita trvaly v Olomouci 207 let. Státu sloužila univerzita, pokud to bylo též ku prospěchu církvi. Lidu - a zejména venkovskému lidu českému - jezuité neprospěli. Jako pedagogové zachovávali jezuité dochvilně vyučování a nepřetěžovali žáky počtem vyučovacích hodin (4 hodiny denně). Jezuité dovedli vybírat si a podporovati talenty výjimečné a získávat je pro svůj řád. Většina profesorů - mimo čestné výjimky - byla ve vědách zaostalá, pěstovala více plané mudrování než vzdělání opravdu rozumové, jezuité zanedbávali řeči národní a o literaturu českou téměř vůbec nedbali.




  
1620 - 1747 matematika
v tomto období
1773 - 1853