C.k. Lyceum a C. k. Františkova univerzita 

Období 1782 - 1853

Výnosem ze dne 12. září 1782 byla univerzita, přes nesouhlas většiny profesorů, přeložena opět do Olomouce, ale současně degradována na tříleté lyceum. Hlavní důvodem bylo, že se císař Josef II. rozhodl ponechat jen tři univerzity (ve Vídni, Praze a Lvově) a při přeložení staré univerzity na staré místo bylo snadnější ji zároveň snížit na lyceum. Roku 1783 odebral Josef II. lyceu právo udělovat hodnost magistra. Jako lyceum existovala olomoucká vysoká škola až do roku 1827. Roku 1785 zavedl císař němčinu při veřejných přednáškách na lyceu, při disputacích a zkouškách pro gradu.

Hlavní zásady, které vnáší císař Josef do školství, jsou užitečnost a praktičnost. Omezují se výklady teoretické, neboť na ně není čas, podporují se co nejvíce praktická studia a vyučování se stává snůškou maxim a hlavně jejich praktického použití, takže nevyčerpává teoretických základů, postrádá návodu skutečné vědecké práci. Aby se praktického vyučovacího cíle dosáhlo co nejbezpečněji a nejrychleji, stará se vláda o učebnice. Profesoři se neměli ani v nejmenším odchylovat od učebnic. Protože znatelně poklesla vědecká a publikační činnost profesorů, bylo za Leopolda II. nařízeno, aby každý profesor dal tisknout aspoň dva vědecké články ročně. Profesorské uniformy byly zavedeny roku 1814 a byly ze sukna barvy tmavě zelené s hnědými výložkami.

Pro doktorát filozofie byla předepsána tři rigorosa: z filozofie, matematiky a fyziky a všeobecných dějin, celkem 50 otázek, které byly kandidátům předem sděleny.

Celkem se z Brna přestěhovalo 12 učitelů, z toho na filozofické fakultě 3 učitelé, mezi nimi Franz Conrad Bartl (1750 - 1813), který nahradil Štěpána Schmida, který zemřel v Brně 1783. Bartl studoval gymnázium ve Slavkově, poté matematiku, práva a filozofii v Praze, kde byl také promován doktorem filozofie. Učil na tzv. normální škole, poté byl roku 1779 jmenován mimořádným profesorem v Praze a roku 1782 přišel do Olomouce na lyceum jako řádný profesor matematiky. Roku 1793 se stal rektorem lycea. V Olomouci učí od roku 1783 do roku 1813, kdy umírá. Když se stal profesor filozofie Franz Karpe roku 1786 kancléřem filozofie na vídeňské univerzitě, přišel na jeho místo v Olomouci Franz Reisinger, který si mimo jiné poznamenal: "Pan F. Bartl, učitel matematiky, direktor filozofického studia, příjemný a dobrý muž za katedrou, ale ve vlastním životě prkenný a ve styku s alzuguter Geselschafter (společníky), je ostatně jistě dobrý matematik." [ 5 ]

František Konrád Bartl je vynálezcem harmoniky s klaviaturou. Jeho nástroj se nalézá v císařsko-královském fyzikálním kabinetě ve Vídni. Bartl je autorem několika pojednání, ta však svým zaměřením nepřesahují rozsah matematiky v povinném kursu na filozofické fakultě. Jeho učebnice jsou poplatné názorům a poučkám Wolffovým. Zabývají se např. některými složitějšími problémy praktické aritmetiky a úrokování (Abhandlung von der Interessenrechnung, Olomouc, 1796) a elementární a analytické geometrie (Erläuterung der nöthigsten Gegenstände aus der Geometrie, Olomouc, 1801). Zabývá se také počítáním v různých číselných soustavách (Abhandlung von allen möglichen Arithmetiken, Olomouc 1781). Ve spisu Erläutungen der nöthigsten Gegenstände aus der Buchstabenrechenkunst und Algebra, Olomouc 1802 se věnuje algebře. Spis Kurzer Lehrbegriff von dem nöthigsten Gegenständen aus der höheren Mathematik mit Rücksicht auf höhere Geistesbildung, Brno 1808 napsal Bartl jako "prostředek pro studium astronomie, mechaniky a optiky", jak uvádí v předmluvě.

spis F. K. Bartla, uloženo v SVK Olomouc sign. 36.148

První rok (1783/1784) učí Bartl podle stejných učebnic jako před ním Schmidt. V roce 1785 nastává změna. Bartl přednáší v prvním ročníku pravděpodobně německy Elementární matematiku ("Reine Mathematik"). Učí se výtah z prvního svazku Wolfovy učebnice Anfangsgründe aller mathematischen Wissenschaften celkem 9 hodin týdně. V druhém ročníku (2 hodiny týdně) vede Bartl přednášky z Aplikované matematiky ("Angewandte Mathematik") podle učebnice Abrahama Gotelfa Kärstnera Anfangsgründe der Mathematik, která byla doporučena pro olomouckou univerzitu 12. července 1784. Šlo o poměrně moderní a dobře zpracovaný přehled matematiky, ze kterého však bylo nutno vybírat. Od školního roku 1792/1793 přednáší německy Bartl ve druhém ročníku Aplikovaná matematika podle vlastní učebnice a soukromě přednášel německy podle vlastního spisu praktickou geometrii. Tento studijní plán matematiky zůstává beze změn až do roku 1805, pouze od roku 1798 se i Elementární matematika učí německy.

Vedení filozofické fakulty vydávalo požadavky ke zkouškám. Spisek vždy obsahoval jméno zkoušejícího a seznam zkoušených. Takto například vypadaly požadavky prof. Bartla, vycházejícího z Wolffova kompendia:

1.

Aritmetika obecná (Aritmetica vulgaris)

(a)

Číslo a jeho zápis

(b)

Číslo celé sčítat, odčítat, násobit a dělit

(c)

Vlastnosti poměrů a čísel

(d)

Desetinná čísla sčítat, odčítat, násobit a dělit

(e)

Druhá a třetí mocnina a odmocnina z celého i desetinného čísla

(f)

Přirozený logaritmus a jeho hlavní vlastnosti

(g)

Zlomky desetinné sčítat, odečítat, násobit a dělit a z nich druhou a třetí odmocninu

2.

Aritmetika "krásná" (Aritmetica speciosa)

(a)

Zlomky racionální (Quantitates rationales) sčítat, odčítat, násobit a dělit

(b)

Zlomky iracionální ( Quantitates irrationales) sčítat, odčítat, násobit a dělit

(c)

"Krásnou" aritmetiku aplikovat na následující teorii

3.

Algebra

(a)

Vyřešit rovnici prvního stupně

(b)

Z rovnice kvadratické prostou (pura) odmocninu vypočítat

(c)

Z rovnice kvadratické doprovodnou (assecta) odmocninu vypočítat

(d)

Znalosti algebry aplikovat na problémy aritmetiky

V roce 1805 vyšla nová osnova. Od roku 1806 je již v prvním roku filozofie je do matematiky zahrnuta i aplikovaná matematiky. Celkem spolu s elementární matematikou ji učí Bartl 9 hodin týdně, a to latinsky podle svých spisů a Wolffa. Ve druhém ročníku, zůstává Aplikovaná matematika (4 hodin týdně) a v rámci mimořádných přednášek se v letním semestru koná 1 hodina týdně Praktické geometrie v německém jazyce.

Od roku 1807 chybí v druhém ročníku Aplikovaná matematika (spojila se ve druhém ročníku s fyzikou) i mimořádné přednášky. Krátce (v roce 1812) učí Bartl podle učebnice Metzburgovy.

Roku 1815 byla filozofie rozšířena na 3 léta. Ve 3. ročníku byly pouze 2 přednášky povinné: vyšší studium latinských klasiků a náboženství. Ostatní přednášky si mohli studenti vybírat podle volby povolání, k volným předmětům náležela pedagogika (pro učitele gymnasijní a stipendisty) a zemědělství.

Po smrti Bartla (1813) je uveden v seznamu přednášek z roku 1815 u přednášek z matematiky o Ildephonsus Steinhebel (nar. 1785), profesor fyziky. Ten v tomto roce supluje Elementární matematiku, přednáší podle Metzburgovy učebnice 7 hodin týdně.

Nesporným kvalitativním přínosem ve výuce matematiky na olomoucké univerzitě byl příchod v roce 1816 profesora Jakuba Filipa Kulika (1793 - 1863). Protože byl při konkurzu nejlépe kvalifikovaný, získal profesuru i přes svůj mladý věk. Z Olomouce odešel do Grazu jako profesor fyziky a poté roku 1826 do Prahy. V Olomouci bydlel na Žerotínově náměstí č. 214.

V roce 1816 učí J. F. Kulik latinsky v prvním ročníku 7 hodin týdně Elementární matematiku podle spisu Appletauera a vlastního spisu. Mimo to bylo vypsáno v letním semestru cvičení Návod a použití praktických geometrických nástrojů k pozorování za účasti J. F. Kulika. Dále Kulik vedl volnou přednášku rozvrženou do tří studijních let. Pro 1. ročník přednášel Kullik vyšší analýzu, ve druhém ročníku se měla probírat vyšší matematika: vyšší mechanika čili upotřebení vyšší analýzy na mechanické a optické vědy (v 1. běhu mechanika pevných těles vedle hydrodynamiky a hydrauliky, v 2. běhu strojnictví, aerodynamika, optika, perspektiva a fotometrie). Ve třetím ročníku měly být aplikovány získané poznatky na astronomii (dle Bohnenbergrovy astronomie a Laplaceovy mechaniky nebes a sice v 1. běhu: sférickou a teoretickou astronomii, v druhém běhu: fyzickou astronomii a její upotřebení na chronologii, matematický zeměpis a gnómoniku.) Na závěr každého roku měla být přednášena historie matematiky.

Tento rozsáhlý kurs vyšší matematiky se však zřejmě nerealizoval. Profesor Kulik působil v Olomouci právě jen v ve školním roce 1816-17 a můžeme tedy předpokládat, že přednášel jen vyšší analýzu. Jím plánovaný kurs byl nepochybně obdobou kursu vyšší matematiky profesora Gerstnera na pražské univerzitě. Po svém přechodu do Prahy Kullik tento kurs realizoval, a to redukovaný na dva roky, když byla oddělena astronomie.

Jakub Filip Kulik se zajímal především o numerické výpočty (praktické i abstraktní). Jeho dvojdílná učebnice Lehrbuch der höheren Analysis, Praha 1831 byla používána ve třicátých letech 19. století na pražské univerzitě. Kulik v předmluvě vysvětluje rozdíl mezi nizší a vyšší analýzou. Do nizší analýzy patří: algebra a základy euklidovské a analytické geometrie. Vyšší analýzu tvoří: matematika proměnných veličin, geometrie křivek, ploch, těles. Vyšší anylýzu dále člení na vyšší aritmetiku (funkce, diferenciální a integrální počet) a vyšší geometrii (křivky s první křivostí, plochy a křivky s druhou křivostí). V úvodu se Kullik věnuje kombinatorice, Fermatově větě, pravděpodobnosti, úrokovým počtům a řetězovým zlomkům.

Hodnocení dalších částí knihy podává Nový v [ 10 ]:

spis J. F. Kulika, uložen v SVK Olomouc, sign. 10.226 zvětšit

Kulikova učebnice sice obsahuje výklad celé tehdejší vyšší matematiky, avšak není původní, přebírá, často nekvalitně, cizí výsledky, a i když je doplněna novějšími myšlenkami, chybí jí důkladnější propracování. Jak sám zdůraznil, jeho hlavní snahou bylo poskytnout posluchačům znalosti potřebné pro další univerzitní studium mechaniky a fyziky. V diferenciálním počtu se zabýval převážně jen výkladem metod vedoucích ke stanovení diferenciálů funkcí jedné proměnné. O funkcích dvou proměnných pojednává velmi stručně a dospívá podobným způsobem jako Euler pouze k pojmu diferenciálu a ke stanovení nutné a postačující podmínky pro záměnu pořadí druhých parciálních derivací. Diferenciální počet uzavírá kapitolou o Taylorově větě a zde jen mimochodem vyslovuje (podobně jako dříve Lagrange) větu o střední hodnotě. Také integrální počet, jehož těžiště leží v integraci velkého množství funkcí v podstatě bez jakéhokoli výkladu, není nijak rozsáhlý. Když rozsah mohl být u této knihy značně ovlivněn požadavky univerzitní výuky, nevěnoval Kulik zpracování těchto partií větší péči, jak je patrné z malé propracovanosti výchozích pojmů. Uvádí sice díla Bolzanova, Cauchyho i jiných autorů, ale poznamenává pouze, že v nich může čtenář nalézt důkladnější "filozofické" zdůvodnění a rozsáhlejší znalosti. V samotném výkladu běžně používá názornou představu "nekonečně malé veličiny", a jen na okraj poznamenává, že je ji možno chápat ve smyslu, jaký ji přikládal tehdejší matematik a fyzik Poisson, totiž jako "přírůstek, který je menší než libovolná jakkoli malá veličina". Podobně nerozvažuje ani nad ostatními výchozími pojmy. ... Zdá se, že Kulik, jenž zřejmě sledoval i novější literaturu, přejal cizí výsledky bez hlubších úvah a někde svým výkladem dokonce zkreslil jejich smysl. V tomto ohledu je poučná Kulikova partie o nekonečných řadách, kde již důsledně rozlišuje mezi řadami konvergentními a divergentními a aniž podal přesnou definici konvergence řady uvádí i kritéria konvergence. Speciálně zdůrazňuje d'Alembertovo kritérium i v limitní formě a na jeho základě vyslovuje řadu vět (s nepřesnými důkazy) o konvergenci řad. Zůstává tedy analýza u Kulika vcelku na úrovni Eulerových kompendií, spočívá na názorných představách a jen ojediněle je její výklad doplněn novějšími myšlenkami, ovšem bez hlubšího skloubení a propracování. Značná část Kulikovy učebnice je věnována analytické geometrii. Je zde vyložena tehdy již běžná, rovinná a prostorová geometrie, avšak vůbec nejsou rozebírány teoretičtější problémy. Celý Kulikův výklad se omezuje jen na ty partie analytické geometrie křivek a ploch, jež jsou v praxi nejvíce potřebné.

Světový význam si však Kulik vydobyl v oboru teorie čísel, především svými výpočty tabulek prvočísel a tabulek rozkladů čísel. Vypracoval tabulky dělitelů a tabulky prvočísel od 3 033 001 až do čísla 100 330 201. Jeho dílo však nebylo pro svou rozsáhlost vydáno a bylo uloženo od roku 1867 v knihovně vídeňské akademie s Kulikovým přáním, aby z něj mohli čerpat další badatelé. Tabulky prvočísel jedenáctého milionu byly vydány teprve v roce 1951 v Amsterodamu. (Kullik-Poletti-Porter: Liste des nombres premiers du onziéme million). Kulikova práce je obsažena v osmi svazcích s celkovým počtem 4212 stránek. Druhý svazek, zahrnující prvočísla od 12. do 22. milíonu se bohužel ztratil. Kulikovo dílo, jež je výsledkem více než dvacetileté práce, nebylo do dnešní doby překonáno a je důležitým pomocníkem pro vydávání obdobných tabulek. Samozřejmě není bez chyb. Lehmer jich nalezl při prověřování prvního svazku Kulikova rukopisu 226. přece však Kulikův rukopis představuje cennou a až fantasticky rozsáhlou výpočtářskou práci. 

I ostatní teoreticko-číselné práce Kulikovy přímo směřují k řešení problému výpočtu dělitelů nebo zjištění prvočísel. Jsou v nich vypracovány především velmi složité metody, umožňující zjistit, zda dané číslo je dělitelné čísly 13, 37, 73, 101, 137 atd. 

V roce 1841 měl Kulik v Učené společnosti přednášku o jakési grafické metodě určování prvočísel, avšak jeho pokus, svým způsobem ojedinělý v dějinách teorie čísel, nevedl k pozitivnímu výsledku. Kulik se pouze spokojil s výrazným označením prvočísel v různě graficky uspořádaném záznamu přirozených čísel a konstatoval, že nestejnoměrné rozmístění prvočísel v grafu svědčí o hlubší zákonitosti. Tato práce je názorným dokladem toho, že Kulik přes přímo fantastickou rozsáhlost svých tabulek nepokročil k obecnějšímu zpracování v nich obsažených výsledků. 

V letech 1815 - 1817 byly pořízeny seznamy matematických pomůcek. V roce 1815 je uvedeno 249 inventárních položek, kdy inventární číslo má každý exemplář. O dva roky později, v roce 1817, je evidováno 71 položek, ale své číslo má každý typ exempláře a je vždy uvedeno počet kusů dané pomůcky. Tyto seznamy sestavil Michael Václav Voigt, univerzitní knihovník. V stejném roce také sepsal J. F. Kulik seznam sbírky lastur a ulit, vlastněné filozofickou fakultou. Dodatkem opatřil Kulik v roce 1822, tedy již za svého působení v Grazi, také katalog fyzikálního kabinetu, který sestavil profesor Andreas Baumgartner.

Po odchodu Kulika supluje matematiku Franz Karl Karpe podle spisu Appeltauera Elementa Matheseos purae, Vídeň 1814 v rozsahu 7 hodin/týdně.

Od roku 1818 až do roku 1848 učí matematiku Jan Fuchs (1785 - 1848). Fuchs se narodil ve Vídni, byl piarista a začínal jako učitel v Krems (Rakousko). V letech 1807-1808 působil jako učitel matematiky na gymnáziu v Jihlavě. V letech 1815-1818 byl profesorem filozofie v Czernowitz (něm. název), a odtud přišel do Olomouce, kde působil až do své smrti (7. května 1848). Na olomoucké univerzitě byl také rektorem roku 1823. Fuchs nejdříve bydlel na Žerotínově náměstí č. 214, tedy tamtéž jako J. F. Kulik, a od roku 1823 na Dolním náměstí, č. 170 (dům, v němž je současné době optika).

 seznamy přednášek, uloženy v SVK Olomouc, sign. II 44.522

Jan Fuchs přednášel nejdříve latinsky podle Appeltaurovy učebnice, od roku 1826 německy podle vlastního překladu této učebnice a od roku 1841 podle vlastní učebnice Vorlesung über reine Mathematik, Olomouc 1839. Učebnice obsahuje 451 stran a 9 příloh. V úvodu Fuchs rozděluje matematiku na "čistou" matematiku (Reine Mathematik) a aplikovanou matematiku (Angewandte Mathematik):

1.

"Čistá" nebo teoretická matematika

(a)

diskrétní veličiny
- obecná aritmetika se zvláštními určitými čísly
- zobecněná aritmetika nebo algebra s proměnnými a to:

i.

nižší algebra: algebraické výrazy a jejich úpravy, mocniny, odmocniny, úměry, posloupnosti, logaritmy a rovnice 1. a 2. stupně

ii.

vyšší algebra: analýza, konečných veličin, vyšší rovnice; analýza nekonečných veličin, diferenciální a integrální počet;

(b)

pevné veličiny
- nižší geometrie, přímé křivky a kruh
- vyšší geometrie, ostatní křivky
- geometrie ve spojení s analýzou, rovinná a sférická trigonometrie

2.

Aplikovaná matematika

(a)

fyzikální: statika, hydrostatika, aerostatika, mechanika, hydraulika, optika, perspektiva, katoptrika, dioptrika, astronomie, matematický zeměpis, chronologie, gnómonika

(b)

technické: geodézie, civilní a vojenské stavitelství, stavba lodí, stavba strojů, artilérie

Tato učebnice se zabývá pouze elementární matematikou. Kniha je rozdělena do tří oddílů: Aritmetika a nižší algebra, Planimetrie a rovinná trigonometrie, Stereometrie a kuželosečky.

Tříleté studium filozofie se neudrželo. Roku 1825 bylo opět redukováno pouze na dvě léta. Roku 1827 vyhověl císař žádosti profesorského sboru lycea i svého bratra, olomouckého arcibiskupa arciknížete Rudolfa, aby olomoucké lyceum bylo povýšeno na plnoprávnou univerzitu. Fakulty filozofická, teologická i právnická tím získaly právo udělovat akademické grady.

V letech 1830-1834 jsou pořádány "volné" přednášky z praktické geometrie podle Fuchsova spisu v rozsahu 2 hodin týdně. Od roku 1817 se v seznamu přednášek uváděna sbírka matematických pomůcek. Vedoucím sbírky je vždy vyučující matematiky, tedy Karpe a poté Fuchs.

Matematik Jan Fuchs zemřel v roce 1848. Matematiku po něm suploval v roce 1848 Fridrich Franz (nar. 1796), člen premonstrátského kláštera v Neureisch. Promoval v roce 1831 v Praze a už předtím, než přišel do Olomouce, přednášel v Brně fyziku. V Olomouci byl profesorem fyziky a aplikované matematiky.

Po Franzovi supluje matematiku dr. Vilém Kabeš. Dne 1. 12. 1848 podalo vedení organizace Slovanská lípa žádost profesorskému sboru filozofického studia, aby v nově zřízeném druhém oddělení první třídy lyceální (tj. nové, sedmé třídy gymnasijní), přednášeli profesoři, kteří umějí česky, tímto jazykem v duchu rovnoprávnosti česko-německé. Profesor Hanuš učil zde česky filozofii, profesor Kabeš matematiku, Helcelet pak přírodopis. Po Odchodu Hanuše do Prahy a Kabeše i Helceleta do Brna však přestaly i tyto české přednášky (počátkem r. 1850).

V letech 1848-1850 proběhla řada reforem, mezi které patřilo zrušení, resp. omezení konkursních zkoušek ústních a písemných, kterými dosud uchazeči o učitelský úřad prokazovali svou způsobilost, a aspoň částečné jejich nahrazení náročnější habilitací, jejíž hlavní částí bylo předložení vědecké práce a po jejím schválení přednáška na zkoušku. Po úspěšné habilitaci stával se kandidát soukromým docentem a příslušelo mu právo přednášet na vysoké škole. Před revolučním rokem 1848 byla vyučovací řečí na olomoucké vysoké škole němčina. Kdysi vládnoucí latina byla zatlačována již od doby josefínské a zůstala omezena pouze na klasickou filologii na filozofickém studiu a na některé přednášky na teologické fakultě. Když se Kabeš vedle jiných devíti kandidátů ucházel o stolici matematiky, Hanuš jako děkan doporučil sboru dne 1. května 1849 Kabeše jako žáka proslulého matematika Jandery, a zdůraznil, že je nejen dobrý odborník, ale umí i česky. Hanuš poukázal na to, že většina posluchačů na vysoké škole jsou Slované (tj. Češi) a že proto jsou vědecké přednášky v českém jazyce nezbytnou potřebou, má-li být vůbec uskutečňována rovnoprávnost obou národností v úřadě i ve škole. Přesto stolici nedostal Kabeš, nýbrž Slovinec dr. Franz Močník (1814 - 1892), který česky neuměl.

Dr. F.Močnik se narodil v Gorici (Slovinsko). Studoval na gymnáziu a lyceu v Lublani, kde se začal specializovat na matematiku. Studoval na univerzitě v Gorici, poté se stal učitelem. Na univerzitě v Grazi promoval jako doktor filozofie roku 1840. Dále působil ve Lembergu (Lvov ???) jako profesor elementární matematiky a finančních počtů (Merkantilrechnung) a odtud roku 1849 přišel jako profesor matematiky do Olomouce. Současně byl v Olomouci jmenován děkanem filozofie. Za svého pobytu v Olomouci bydlel v Pekařské ulici č. 476 (dům proti OD Koruna, v současné době je v přízemí obchod s dámskými odìvy). Na olomoucké univerzitě působil Močník pouze jeden rok, neboť roku 1850 byl jmenován do školní rady a inspektorem reálných a národních škol v Krain. Rozhodnutím z 23. června 1862 mu byl propůjčen rytířský kříž řádu Franze Josefa. V roce 1860 získal funkci inspektora národních škol pro Štýrsko a Korutansko se sídlem v Grazu a roku 1869 byl jmenován zemským inspektorem 1. třídy. Zároveň se svým uvedením do výslužby obdržel jako vyznamenání za jeho službu rakouské monarchii řád železné koruny 3. řádu. Akt, konaný 28. listopadu 1871, začínal takto: "My, Franz Josef I., císař rakouský, jsme naším císařským podpisem z 5. července 1871 našeho milého a věrného Franze Močnika, narozeného 1814 v Gorici, doktora filozofie a umění, rytíře našeho řádu Franze Josefa, pensionovaného zemského školského inspektora první třídy,  profesora matematiky a děkana filozofické fakulty na Františkově univerzitě v Olomouci v uznání jeho mnohostranné zásluhy o školní a vyučovací záležitosti vyznamenali propůjčením řádu železné koruny III. řádu a jeho přijetím do rytířského stavu A můžete používat následujícího znaku." Znak je vyobrazen v matrice města Graz, sepsané Ludwigem Schiviz z Schivizhoven v roce 1909. Močnik zemřel 30. listopadu 1892 v Grazu na mrtvici.

Franz Močník byl publikačně velmi činný. Vydal spis Theorie der nummerischen Gleichungen, Vídeň 1839. Později byl autorem četných učebnic algebry a geometrie pro střední školy. Překladu jeho učebnice se užívalo na českých školách ještě dlouhá desetiletí. Učebnice vynikaly snadnou srozumitelností, logickým uspořádáním jednotlivých položek i výběrem toho, co je potřeba pro praktický život.

seznamy přednášek, uloženy v SVK Olomouc, sign. II 44.522

V zimním semestru roku 1851 učil na olomoucké Diferenciální počet a jeho aplikace v geometrii (Differentialrechnung und ihre Anwendung auf die Geometrie) a Vyšší numerické rovnice (Höhere numerische Gleichungen). V letním semestru vede dr. Antonín Viktorín dvouhodinovou přednášku z přednášku o všeobecném algebraickém řešení rovnic a jejích mezích (Über die allgemeine algebraische Auflösung von Gleichungen und der deren Grenzen). Vedle toho přednášel tři hodiny týdně integrální počet (Integral-Rechnung).

Antonín Viktorín (nar. 1800) studoval v letech 1819 - 1821 v Olomouci filozofii, poté složil ve Vídni zkoušky z vyšší matematiky a astronomie s vyznamenáním a získal v roce 1830 ve Vídni doktorát filosofie. V dva roky (1832 - 1833) byl suplentem filozofie v Salzburgu, pak od 1834 profesorem v Gorici. V Olomouci byl profesorem matematiky na gymnáziu a suplentem matematiky na univerzitě. V Olomouci bydlel v Pekařské ulici č. 476, tedy ve stejném domě jako před ním dr. Močník.

Tak slibně se rozvíjející výuky matematiky na olomoucké univerzitě však vzala zrušením filozofické fakulty za své. Ta byla zrušena v roce 1851. Jedním z důvodů zrušení univerzity byla její účast na revolučním hnutí z let 1848 - 1849. Po filozofické fakultě skončila v roce 1855 fakulta právnická. Ke zrušení celé univerzity došlo v roce 1860. Ústav lékařsko-chirurgický zanikl až roku 1871, zůstala z něho jen porodnická škola. Zrušení školy se nevztahovalo na fakultu teologickou, které bylo ponecháno právo rigorosní a promoční, a univerzitní knihovnu (dnešní Státní vědecká knihovna).