verze pro IE 4.0  
Jezuitská univerzita

Období 1747 - 1773 

Marie Terezie vydala 16. října 1747 rezoluci o nové metodě na humanitních studiích a filozofii. Podle tohoto nařízení bylo zkráceno studium filozofie na dva roky. Etika, matematika a fyzika mají být přednášeny každá stále jedním učitelem. Na teologické a medicínské fakultě mohou studovat pouze ti, kteří dosáhli titulu na filozofii.

Přesněji můžeme popsat základní plán vyučovací a organizační pro školy vysoké i gymnázia, který byl vydán o pět let později (25. června 1752). Studium filozofie se organizuje jako dvouleté (4 hodiny denně) s těmito předměty:

I. ročník - úvod do filozofie s krátkými dějinami filozofie, dialektika nebo logika, matematika a metafyzika
II. ročník - úvod do fyziky, přírodopis s mineralogií, botanikou a zoologií, praktická filozofie čili etika s právem přirozeným a státovědou, experimentální fyzika

Pro tyto předměty byly ustanoveni tři profesoři: filozofie, matematiky a etiky, kteří své předměty neměly měnit.

Podle učebního plánu z roku 1752 konaly se zkoušky jinak než dříve. Nezkoušeli jen profesoři předmětu, ale zvláštní královští examinátoři z kleru světského, navržení biskupem. Také udělování gradů bylo při reformě změněno. Časté udělování bakalaureátu a magisteria znevažuje prý vysoké učení, a proto byly promoce na několik let zastaveny (1754-1760). Roku 1760 byly promoce opět povoleny, ale jen po složení rigoros se známkou první třídy. Rigorosa byla rozdělena do dvou skupin: "actus parvus" (rigorosum na bakalaureát ze dvou traktátů a dvouhodinné disputace) a "actus magnus"(byla čtyři rigorosa na doktorát z osmi traktátů a disputace 2 hodiny dopoledne a 2 hodiny odpoledne). Přitom se zachovávala tzv. punktura: kandidát píchl jehlou mezi listy knihy "Summa theologiae" od sv. Tomáše, čímž si vylosoval předmět své disputace.

Posláním filozofické fakulty, na níž byla tehdy výuka přírodních věd soustředěna, byla příprava studentů pro studium na ostatních fakultách. Přitom stát měl zájem na tom, aby absolventi byli schopni využít konkrétních poznatků získaných studiem ve svém budoucím povolání a byli nápomocni rozvoji hospodářství. To ovšem znamenalo odstranit spekulativní výklady a do osnov, včlenit racionální výuku přírodovědných oborů, zejména matematiky a fyziky. Zároveň bylo nařízeno vynechat veškeré subtilní výklady, přednášet volně podle učebnice a odstranit diktování. Bylo zdůrazněno, že cílem vyučování má být vzdělání praktické, při němž poučky se nemají opírat pouze o Aristotela ani nesmějí být vyumělkovaně dokazovány Písmem svatým. Učitel matematiky neměl "zdržovat" studenty s základy, ale měl směřovat k praktickému použití a pustit se do fyzikálních experimentů. [ 5 ]

Ačkoli bylo nařízeno, aby byla tato reforma bez průtahů uveden v život, jezuité toto nařízení ve všem neuposlechli. Nadále zanedbávali přírodní vědy, a proto byla Marie Terezie 1754 nucena vyslat do Olomouce první úřední vizitaci, jejímž důsledkem byl příkaz, že přírodní vědy nesmějí být v rámci filozofického studia považovány za předměty vedlejší a že má škola pořídit fyzikální školní kabinet ze 400 zlatých, což se také stalo. Po další tři roky poukázala Marie Terezie kabinetu 50 zlatých ročně. Matematické muzeum bylo nařízeno již roku 1749 pražským provinciálem Františkem M. Heislerem.

V prvním ročníku se po tříměsíčním úvodních přednáškách měla začít v únoru přednášet matematika každý den 2 hodiny a v září měly proběhnout zkoušky z přednesené látky. Bylo-li v prvém roce těžiště v matematickém výkladu, v druhém roce se přednášela fyzika. Rozsah přednášené látky z matematiky se podstatně změnil a zvětšil. Základní aritmetické znalosti se předpokládají, přednáší se algebra, která zahrnovala i řešení lineárních a kvadratických rovnic, přednáší se i elementární geometrie a základy analytické geometrie. I při tomto změněném rozsahu se neustále věnuje pozornost praktickým aritmetickým pravidlům a návodům pro zeměměřictví nejen při výkladu, ale i při zkouškách z matematiky. Přece však ustupuje toto zaměření matematiky do pozadí a matematika se stává prostředkem, který má umožnit zvládnutí poměrně obsáhlého výkladu fyziky v druhém ročníku filozofického kurzu. Nová orientace filozofického studia na matematiku a fyziku byla důležitým pokrokem. Avšak vzhledem k malým předběžným znalostem posluchačů nebylo možno žádnou z partií matematiky a fyziky propracovat. Sami učitelé si stěžovali, že jen s obtížemi proberou předepsanou látku. Tato situace vedla k tomu, že se výklady omezovali jen na běžné řešení problémů.

Po reformách učí matematiku roku 1755 Nepomuk Polanský (1723 - 1776), který se narodil v Brně a roku 1738 se stal jezuitou. Vedle matematiky přednáší v Olomouci logiku (1755), fyziku (1756), metafyziku (1756), polemiku (1764), patristiku (1764-1768), církevní dějiny (1764-1768), hermeneutiku (1769-72), dogmatiku (1772-73). Polanský je autorem spisu Elementorum algebrae brevis institutis in usum Maheseos Tyronum, Olomouc 1754 a spisů Dissertatio Physica de colorum natura in opacis corporibus, Olomouc 1756, Dissertatio I. Physica de primariae iridis ortu, et natura, Praha 1761?, Dissertatio II. Physica de secundariae iridis ortu, et natura, Praha 1761?. Spolu se svým bratrem Tadeášem Nepomuckým, který rovněž vyučoval fyziku (1747) na olomoucké akademii, řešili otázky blesku a hromu, barev původu hor, fází Venuše, primární a sekundární duhy.

Jeho nástupcem v letech 1755 - 1760 je Jan Körber (1719 - 1762), který se narodil v Jablonnému, roku 1741 vstupuje do řádu již jako magistr filozofie. Matematiku učí 8 let, částečně v Olomouci, částečně v Praze. Körber vydal roku 1755 v Olomouci matematické pojednání Dissertatio Mathematica de methodo et ordine in Geometria elementari servenis etc. a v Praze roku 1761 spis Dissertatio Mechanico-Physica de actionibus & effectibus Machinarum.

V roce 1760 profesor matematiky učil podle práce P. Josefa Liesganiga (Soc. Jesu) Aritmetica numerica et liberalis nebo Algebra, Geometria, Trigonometrie, Geometria curvarum, Architectura civilis et militaris. Cvičení v praktické geometrii byly prováděny ve volných dnech v létě v okolí.

Od roku 1761 přednáší matematiku jezuita Štěpán Schmidt (1720 - 1782). Schmidt se narodil v Janově u Děčína, roku 1739 vstoupil do jezutského řádu. Působil nejdříve v Praze a poté na jezuitské koleji v Olomouci a Brně. Celkem matematiku vyučoval 25 let.

Štěpán Schmidt vydal několik pojednání. Usiloval v nich o sestavení a vymezení pojmu analytického, resp. syntaktického důkazu. Jeho učebnice představují průměrnou obdobu učebnic tehdy užívaných na středoevropských univerzitách. Spis Positiones Mathematicae, Praha 1759 obsahuje osnovy předmětu matematika. Jde o malou knížku o 14 stranách, psanou latinsky. Dalším spisu Tabulae Mathematicae Matheseos purae et architecturae utriusque principia complectentes, Praha 1757, Olomouc 1767. Jak již napovídá název, jedná se vlastně o systematické tabulky, obsahující jednotlivé pojmy a poznatky, které jsou očíslovány. Jde o přehled učiva, většinou je uvedena pouze teorie nebo obecné vyjádření, kniha obsahuje minimum příkladů. Schmidt nejdříve objasňuje pojmy matematika, aritmetika, algebra, geometrie, jednotlivé aritmetické operace. Poté uvádí pravidla pro počítání s mnohočleny, algoritmus pro výpočet druhé a třetí odmocniny, teorii aritmetického a geometrického poměru, práci se zlomky. Spis je zakončen kapitolou o permutacích a kombinacích. Spisek obsahuje celkem 48 stran, je vytištěn drobným písmem. Pokračováním tohoto spisu je spis Tabulae geometricae in usum auditorum concinnatae, Praha 1757, který je většího rozsahu (obsahuje 112 stran). Na konci každé kapitoly ("tabulky") jsou uvedeny obrázky k danému tématu. Schmidt začíná opět definicí základních pojmů (geometrie, bod, přímka, křivka, ...), pokračuje větami o trojúhelnících a dostává se k "tabulkám" o kružnici a polygonech. Další kapitoly obsahují pojmy ze stereometrie, trigonometrie, analytické geometrie. Poslední kapitola je věnována praktickým příkladům (např. v geodézii).

Posledním z řady těchto publikací je Tabulae architecturae civilis et militaris in usum auditorum, Praha 1757. Nejdříve Schmidt popisuje různé stavební slohy a poté se věnuje stavbám pevností.

Při měrové reformě převedl Schmidt pro stavovskou komisi staré české a moravské míry na novou vídeňskou míru. O jeho elaborát (Vergleichtungstafeln der altermährischen Maßen mit den neu österreichishen in Mähren eingeführten, Brno 1771) se opírá nařízení Marie Terezie z 15. prosince 1770.

Kolem roku 1770 vznikla v Praze Učená společnost, která sdružovala nevelký počet vědců. Učená společnost od roku 1775 vydávala německy psaná pojednání, které jsou nejstarší naší periodickou vědeckou publikací. I když se v 18. století ještě nepodařilo vydat každý rok alespoň jeden svazek, pojednání umožňovala našim přírodovědcům publikovat své výsledky. Postupně však je patrný úbytek hodnotných matematicko-fyzikálních statí a převládájí jiné přírodovědné či dokonce společenskovědní obory. Kromě toho úroveň jednotlivých svazků i pojednání velmi kolísá. Do těchto pojednání přispívá mimo jiné Jan Tesánek, Josef Stepling a Jakub Filip Kulik, kteří část svého života strávili na olomoucké koleji.

Josef Stepling (1716 - 1778) studoval filozofii ve třicátých letech 18. století Olomouci. Poté odchází do Prahy k profesoru Ignáci Mühlwenzelovi studovat matematiku. V roce 1753 se zde stává ředitelem matematických a fyzikálních studií. Stepling odstranil dosavadní studium Aristotela, které sám nenáviděl, a snažil se dát průchod názorům Wolffovým, Newtonovým a Eulerovým. Byl první, kdo u nás prosazoval jako teoretický základ přírodovědecké praxe Newtonovu fyziku. Konal astronomická pozorovaní, staral se o kvalitu učebnic matematiky a fyziky, pečoval o klementinské matematické muzeum a zasloužil se i o vybavení tamní hvězdárny moderními přírodovědeckými přístroji. Věnoval se diferenciálnímu a integrálnímu poètu. V roce 1765 vyšel Steplingův spis "Diferenciální počet", který představuje první systematický výklad diferenciálního poètu vydaný v českých zemích.

Jan Tesánek (1722 - 1788) byl profesorem olomoucké teologické fakulty v roce 1761-62. Vedle povinných přednášek na teologické fakultě olomoucké univerzity učil soukromě mladé šlechtice matematice, zejména v období, kdy byl ředitelem konviktu. Po přechodu do Prahy v roku 1763 zavedl Tesánek speciální přednášky z vyšší matematiky. Spolu se Steplingem patřil ve své době k našim nejlepším matematikům. Matematickou problematiku zaměřoval k řešení astronomických a fyzikálních problémů. Zabýval se diferenciálním a integrální počtem a především teorií čísel (vypracoval postupy, kterými bylo možno zjistit prvočísla i dělitele čísel až do stonásobného rozsahu již známých dělitelů). Pro Tesánkovo badatelské úsilí a snahu jít nekompromisně za vědou jsou charakteristické konflikty, které měl s řádovými představiteli a z nichž ho vysvobodilo zrušení jezuitského řádu v roce 1773.

Menší vědecký význam měl František Zeno. V Olomouci vyučoval matematice dva roky pouze v konviktu a po přechodu do Prahy na univerzitu podle vlastní učebnice (Elementa Algebrae, Geometriae ac Trigonometriae cum sectionum conicarum Compendio in usum auditorum, Praha 1769), kterou po něm delší dobu užíval i jeho nástupce profesor Stanislav Vydra. Po zrušení řádu stal se správcem pražské hvězdárny. Zeno se zabýval také geologií a paleontologií. Jeho bývalý žák Josef Dobrovský vzpomíná, "jaký to byl veliký asketa, jak po hodině matematiky dával po zvyku jezuitském předčítat Calendarium morientium a jak jednou se snažil přesvědčit studenty o existenci čarodějnictví poukazem na to, že církev stále ještě předpisuje proti čarám svěcené prostředky nebo jich sama užívá." [ 8 ]

Na základě buly papeže Klimenta XIV. z 21. července 1773 zrušila císařovna Marie Terezie jezuitský řád, což bylo v Olomouci vyhlášeno 20. října 1773. Jezuitům byla odňata správa univerzity, jezuitští profesoři byli posláni do duchovní správy.

Jezuitská kolej a univerzita trvaly v Olomouci 207 let. Státu sloužila univerzita, pokud to bylo též ku prospěchu církvi. Lidu, a zejména venkovskému lidu českému, jezuité neprospěli. Jako pedagogové zachovávali jezuité dochvilně vyučování a nepřetěžovali žáky počtem vyučovacích hodin (4 hodiny denně). Jezuité si dovedli vybírat a podporovat výjimečné talenty a získávat je pro svůj řád. Většina profesorů, mimo čestné výjimky, byla ve vědách zaostalá, "pěstovala více plané mudrování než vzdělání opravdu rozumové", Jezuité zanedbávali češtinu a o českou literaturu nedbali téměř vůbec. [ 8 ]