Jezuitská univerzita 

Období 1620 - 1747

Pro pěstování přírodních věd v 17. století a první polovině 18. století je charakteristický návrat ke starověkým autoritám, který např. pro astronomii znamenal potlačení vědeckosti, pro matematiku naopak posílení teoretické základny. To se však bohužel neprojevilo významnějšími vědeckými výsledky a matematika v českých zemích po celé zmíněné období zaostávala za světovým vývojem, charakterizovaným přechodem k analytické geometrii, infinitesimálnímu počtu a k systematické práci v teorii čísel.

Sledovat práci světových matematiků a zveřejňovat své poznatky umožňuje českým matematikům tohoto období časopis "Acta Eruditorum". Jde o první vědecký časopis vydávaný Leibnitzem od roku 1682 v Německu, který je psán latinsky. Vzorem pro vydávání tohoto časopisu byl "Journal des Savants" Otty Menckova. Časopis vycházel s několika přestávkami a změnami až do roku 1782. Tento měsíčník se zabýval všemi vědními disciplínami své doby (teologie, eklektika, právo, medicína, fyzika, matematika, filozofie a teologie). Matematické oddělení obsahuje i články astronomické o pozorování komet, Měsíce a Slunce. Mezi spolupracovníky patřili bratři Bernoulliové, Newton a jiní. Později však klesla jeho úroveň a pověst. Celá sbírka je nyní velmi vzácná, čítá 117 svazků. Jednotlivé ročníky časopisu vlastní Státní vědecká knihovna v Olomouci.

časopis Acta Eruditorum, uloženo v SVK Olomouc, sign. 26.998 zvětšit

Po celé toto období byla výuka na obou našich univerzitách celkově na nízkém stupni, pro praktickou činnost byli její absolventi připraveni v podstatě velmi špatně.

Podle dochovaných přednášek z let 1667-1691 z univerzit v Praze, v Olomouci a ve Vratislavi se lze dozvědět, co se přednášelo z matematiky. Aritmetika byla dále omezena na základní početní úkony (např. dělení počítáním nad sebou, procvičování zlomků v šedesátkové soustavě), na trojčlenku, odmocňování dvěma a třemi, vysvětlování extrémních hodnot, dále na pojednání o úměrných a polygonálních číslech, o aritmetických a geometrických posloupnostech. Z algebry byly probírány jen základy bez nauky o rovnicích. V geometrii se výklad opíral především o Eukleidovy Základy, probíraly se některé elementární konstrukce a dále výpočet obsahů a objemů. Více pozornosti se věnovalo praktické geometrii a základům geodézie. Dále se přednášela rovinná a sférická trigonometrie, přičemž byli posluchači seznámeni i s logaritmy. Nezapomínalo se na základy astronomie, gnómoniku (věda o sestrojování slunečních hodin), horologii (věda o sestrojování hodin, zvláště slunečních a vodních), optiku, dioptriku (věda o lomu paprsku světla), katoptriku (věda o zrcadlech), učilo se také vypočítávání církevních svátků.

Velmi krátce (roku 1629) působí v Olomouci jako matematik Albert Engler (nar. 1596).

Prvním významnějším matematikem působícím v Olomouci byl Theodor Moret (1602 - 1667), pocházející z Antverp. V 18 letech vstupuje do řádu a po studiích byl vyslán jako výpomoc do Čech. Na olomoucké akademii vyučuje v letech 1630 - 1631. Pro akademii koupil mnoho knih a nástrojů. Umírá ve Vratislavi.

Theodor Moret se věnoval matematickým poučkám a zveřejnil je v řadě svých publikací.(Propositiones mathematicae de Celeri et Tardo naturae at armorum etc., Praha 1635, Mathematicus tractatus de fontibus artificialibus, Praha 1641). V rukopisu Exercitationes mathematicae, physicae, poeticae, atque sermones, 1662 se zabývá geometrií, hlavně kuželosečkami. Tento rukopis je uchován v Univerzitní knihovně v Praze. Theodor Moret se zabýval výkladem Archimedova zákona a vlastnostmi zrcadel, sám také zhotovil velké kovové zrcadlo. Jedna z jeho nejlepších prací se zabývá optikou lomu světelného paprsku, a to na základě studia lomu v různě opticky hustých prostředích. Byl také konstruktérem dalekohledů. (De imagine visionis et de amirando speculo conico metallino tricubitali, confecto ab ipso, Vratislav 1663). Ve spisu Propositiones Mathematicae ex Geographia de aestu Maris propositae Honori, Vratislav 1664 zkoumá pohyby moře. Stejným tématem se také zabývá ve spisu Tractatus Physico-Mathematicus De aestu maris, Antverpy 1665. Moret popisuje nejdříve historii zkoumání pohybů moře v biblických a řeckých textech. Poté vysvětluje vliv Měsíce a zkoumá vliv postavení Země na zdvojený pohyb moře a upozorňuje na nezvyklý pohyb moře při novoluní, úplňku i slunovratu. Na úvodní straně tohoto spisu je rukou napsáno: R. Patri Georgio Behm, Znoyma, Collegi Sociatatis Jesu Znoyma. Lze tedy předpokládat, že tento spis četl či alespoň zařazoval do knihovny matematik Jiří Behm (1621 - 1666), který působil v Olomouci o dvacet let později.

spis J. Behma, uloženo v SVK Olomouc, sign. 10.771 zvětšit

Po Moretovi přednáší matematiku roku 1632 Wolfgang Siebenherle (nar. 1602).

Roku 1633 přichází Baltazar Conradus (1599 - 1660). Tento rodák z Nisy (Slovensko) vstoupil do řádu v 16 letech a vynikl nevšední učeností, především znalostí jazyků. Vedle latiny a němčiny mluvil italsky, česky a polsky. V řečtině byl tak dobrý, že řecky psal, co mu jiní diktovali latinsky. V Olomouci učí matematiku (1633 - 1640), metafyziku (1638 - 1641), logiku (1636, 1639) a fyziku (1637, 1640). Zemřel jako ředitel koleje kladské.

Baltazar Conradus usiloval o vyřešení kvadratury kruhu. Ve spisu Propositiones Physico-Mathematicae De natura Iridis, atque de ortu & interitu Hammae, Olomouc 1639 se zabývá dioptrikou, v níž zkoumá jednak chod paprsku a zobrazení soustavami čoček, jednak podstatu duhy a vznik jejích barev. Právě na tento spis polemicky navázal Jan Marcus Marci, ktrý tak dospěl ke svému objevu disperze lomu světla, který 

uveřejnil o 18 let dříve než Newton. Je otázkou, zda Conradus nenašel disperzi ještě dříve než Marci, protože jeho velký spis Teledioptrice totiž zůstal v rukopise a při některé z ideologických čistek v Olomouci, kde byl uložen, se ztratil. Jan Marcus Marci pak na svou obranu vydal v Praze roku 1650 spis Dissertatio in propositiones mathematicas De natura Iridis R. P. Conradi, kde vyvrátil Conradovy chyby a nesprávnosti, jež se dopustil ve svém díle. Ve spise Teleodoptrice se Conradus snažil zachytit myšlenky a názory na matematiku u tehdejších vědců, v souvislosti s jeho vydáním korespondoval s řadou význačných evropských matematiků.

Jan Marcus Marci z Kronlandu (1595 - 1667) studoval bohosloví a filozofii v Olomouci, v roce 1618 přešel na pražskou univerzitu. Proslavil se jako praktický lékař a osobní lékař císaře a krále Ferdinand III. Kromě praxe se zabýval i teorií medicíny, věnoval se také filozofii, matematice a fyzice. Byl první, kdo popsal přístroj na měření tepu, vysvětil fyzikální příčiny zlomenin lebky.

V letech 1641 - 1642 učí matematice na filozofické fakultě olomoucké univerzity Jiří Constantinus (1605 - 1673), který přednáší opět roku 1654. Constantinus se narodil nedaleko Mšena nebo ve Wemschen v Čechách, byl vychován protestantsky, ale přesto se stal katolíkem a roku 1628 vstoupil do jezuitského řádu, kde působil jako učitel, správce a spirituál. Byl českým misionářem, putoval po venkově a učil zdejší obyvatelstvo, především děti, náboženství. Jiří Constantinus je znám především díky svému českému překladu Nového zákona pro bibli Svatováclavskou, který však nestihl dokončit.

Před návratem Jiřího Constantina přednáší matematiku v roce 1652 další z význačných olomouckých matematiků Jiří Behm (1621 - 1666), o kterém jsme se již zmínili v souvislosti s Theodorem Moretem. Behm se narodil v Litoměřicích a v 15 letech vstoupil do jezuitského řádu. Matematiku přednáší v Olomouci (v letech 1652 a 1657 - 1661) a v Praze. Věnoval se také fyzice, kterou přednášel v Olomouci roku 1653. Behm byl velmi uctivý a skromný, krátce před svou smrtí napsal všem svým kolegům s české provincie a prosil své bratry velmi pokorně, aby mu prominuli jeho chybné kroky.

Jiří Behm věnuje pozornost kvadratuře kruhu (Propositiones Geometricae de quadratura Circuli, Olomouc 1660).

spis J. Behma, uloženo v SVK Olomouc, sign. 35.376 
zvětšit                                             zvětšit

Dále napsal spisy Propositiones Mathematico Musurgicae, Praha 1650, Propositiones physico-mathematicae de objecto potentiae visivae, Praha 1657, Propositiones scientiae staticae, Olomouc 1659, Propositiones Opticae, Olomouc 1652, ve kterých využívá matematiku ke zkoumání jiných vědních oborů (po řadě: v hudbě, ve fyzice při zkoumání lomu světla, ve statice a optice). Ve spisu Arithmetica Practico-Speculativa, Olomouc 1660 shrnul své poznatky publikované v předchozích spisech. Nejdříve vysvětluje základní aritmetické operace jako sčítání, násobení, dělení celých čísel, dále zavádí zlomky. V druhé části publikace ukazuje praktické využití aritmetiky v různých oblastech jako například v hudbě, geometrii, logice, statice, při sestavování kalendáře, kosmografii, gnómonice.

Žákem Jiřího Behma byl Petr Pavel Grieninger, který je autorem rukopisu Tractatus mathematicus de sphaera et horoliis, ve kterém se zabývá astronomií. Petr Pavel Grieninger se zapisuje 12. prosince 1659 na školní rok 1660 na fyzice a současně na logice na olomoucké univerzitě. A již 12. května 1660 promuje na bakaláře filozofie.

V letech 1655 - 1656 působí na olomoucké univerzitě jako profesor matematiky proslulý astronom Valentin Stansel (1621 - 1705). Valentin Stansel se narodil v Olomouci. Stanselùv otec byl prostý kočí, později noční hlídač u městské brány, matka si přivydělávala háčkováním a prodáváním ovoce na tržišti. Stansel se stává jezuitou 1. října 1637. Rétoriku a matematiku učí v Olomouci i v Praze. Po vlastní žádosti obdržel od svých nadřízených povolení odejít do Číny jako misionář. Na podzim roku 1656 odjíždí do Říma, kde se ještě půl roku věnuje matematické a fyzikální práci spolu s tehdy již proslulým přírodozpytcem Athanášem Kircherem, vynálezcem laterny magiky, tj. jakéhosi prapůvodního promítacího přístroje. V kvìtnu roku 1657 začíná Stanselova cesta k cíli určení, původní misii v Číně, ale pravděpodobně kvůli velkému nebezpečí na Středozemním moři misijní výprava jezuitských páterù volí nezvyklou cestu, po moři do Marseille, přes jižní Francii do přístavu Bordeaux a poté lodí do Lisabonu. Avšak po připlutí do Lisabonu bylo nutno dlouho čekat na přeplavbu do Číny. Mezitím dostal Stansel příkaz, aby přednášel matematiku na koleji v Eboře a také v Lisabonu. Situace na Dálném východě se zhoršila a misijní výprava do Číny byla zrušena. V roce 1663 odcestoval Stansel z Portugalska do Brazílie. V San Salvadoru učil několik let morálku v jezuitském semináři a koleji a poté stál v vele koleje v Bahai (dnešní Pernambuco), kde učil matematiku. V Brazílii se zabývá dále astronomií, své poznatky zasílá do Evropy a ty jsou publikovány pod jménem "Estançol". Stansel zemřel v Bahai roku 1705.

Valentin Stansel byl především astronomem a uplatňoval ve svých spisech znalosti matematiky. Za svého působení v Praze sestrojil měrický přístroj, skládající se ze dvou na sobì kolmých pravítek, opatřených stupnicemi a průzory. Popis tohoto přístroje a návod k jeho používání při vyměřování uvedl ve spisu Dioptra geodaetica, Praha, 1653, který byl rozdáván při veřejné disputaci pana Krištofa Ferdinanda Turka ze Šturmpeldu roku 1654 v Karlovì koleji v Praze. Ukázka je uvedena v kapitole Ukázky úloh z matematiky - Valentin Stansel.

spis V. Stansela, uloženo v SVK Olomouc sign. 10.505 

Ve svých dalších spisech se věnuje astronomii. Ve spisu Orbis Aphonsinus sive Horoscopium universale, Evra 1658 popisuje sluneční hodiny, které ukazují najednou hodiny ve všech částech světa. Na zdech pražského Klementina je zachováno třináct slunečních hodin, které ukazují trojí čas: tzv. poloorljní (dvanáctihodinový), čas od východu Slunce, čas od západu Slunce. Není doloženo, kdo je jejich autorem, ale mohl by jím být právě Valentin Stansel.

Stansel uvažoval také o cestě do vesmíru, a to ve spisu Uranophilus coelistis peregrimus sive Mentis Uranicae per mundum siderum peregrinantis extasis, Antverpy 1685. Tento spisek byl vydán v květnu 1685 v časopisu "Acta Eruditorum".

Spis Propositiones selenographicae sive de Luna, Olomouc 1655 obsahuje Stanselovy výsledky pozorování měsíce. Toto dílo je oceňováno astronomy. Vykládá zde metodu, jak měřit výšku hor na Měsíci podle délky jejich stínu, zabývá se otázkami mapy Měsíce, důležitosti jeho povrchu, sekundárním měsíčním světlem a na základě vlatního pozorování došel k pokrokovému závěru, že měsíční substance se neliší od pozemské. V tomto díle uveřejnil první u nás kreslenou mapu Měsíce.

Některé další spisy Valentina Stansela jsou uloženy v Římě.

Již v Olomouci se Valentin Stansel snažil o sestrojení perpetuum mobile. Jeho stroj, který předvedl na jedné z veřejných disputací na pražské univerzitě pod názvem "antila Pragensis", se skládal ze dvou velkých, nad sebe umístěných nádob, vodního kola, pumpy a převodu. Voda, vytékající z horní nádrže, způsobovala otáčení vodního kola, jehož pohyb se přenášel na pumpu. Ta pak měla přečerpávat vodu z dolní nádrže opět nahoru. Přestože se brzy po předvedení Stanselova stroje ozval v Německu hlas, který dokazoval, že se nepodaří vyčerpat vzhůru tolik vody, kolik jí steče dolů, a že tedy nemůže jít o perpetum mobile, byl Stanselův stroj znám a vysoce ceněn v celé Evropě.

zvětšit

Krátkou dobu (v roce 1656) působí v Olomouci Matyáš Rosický (nar. asi 1620).

Po druhém působení Jiřího Behma (v letech 1657 - 1661) přichází Jan Zimmermann (1632 - 1701), který se narodil v Praze. Po dlouhém souboji se svým svědomím vstupuje do řádu roku 1649. Zimmermann učí matematiku v Olomouci v letech 1662-1663. Svá matematicko-geometrická studia soustředil na řešení některých početních hříček. Popsal rovněž měřící přístroj, který sám sestrojil (Geometrica de varijs altimetriae instrumentis Anakpiziz, in qua novum pantometron componitur instrumentum quodvis dimetiendi, Olomouc 1662).

spis J. Zimmermanna, uloženo v SVK Olomouc, sign. 10.503 

spis J. Zimmermana, uložen v SVK Olomouc, sign. 10.504 zvětšit

Ve spise Sol siderum Princeps propositionibus astronomicis illustralus, Olomouc 1661 se zabývá polohou, podstatou, pohybem a světlem (paprsky) slunce. Zimmermann zde určuje vzdálenost Země a Slunce a srovnává představy starověkých učenců o této vzdálenosti. Vysvětluje, že skvrny, které jsou vidět na Slunci, nejsou hvězdy, které jsou v blízkosti Slunce, jde skutečně o skvrny na Slunci. Dále vymezuje velikost Slunce. V závěru se věnuje zatmění Slunce.

Po Zimmermanovi přichází jezuita David Senft (nar. 1627), který zde vyučuje matematiku po dva roky, v letech 1664 - 1665.

Dalším významným matematikem, vyučujícím v roce 1666 v Olomouci matematiku, je Zikmund Ferdinand Hartmann (1632 - 1681), který se narodil ve Vídni ve šlechtickém rodu pánů z Klasteinu, který vzkvétal v Čechách a Braniborsku. V Olomouci dále přednáší logiku (1665), fyziku (1666), metafyziku (1667), dogmatiku (1674-1676), polemiku (1675), hermeneutiku (1677-1678). V roce 1678 se stal děkanem filozofie. Hartmann přednášel také v Praze a Vratislavi.Hartmann si prál podniknout misijní cestu, ale jeho prání nebylo vyslyšeno.

Rozruch mezi matematiky způsobil tím, že předkládal odborníkům matematické úlohy k řešení. Tak v roce 1679 to byla úloha o zdvojnásobení rovnostranného trojúhelníka. Řešení mu zaslal Adam Kochaňski, piarista Augustinus Thomas a Sto Josepho, hrabě Kryštof Leopold Schaffgotsch aj. Jeho řešení pak vyšlo roku 1682 v "Journal des Savants" a také v "Acta Eruditorum". Díky tomuto řešení byl nazýván "českým Euklidem".

Většina publikací Zikmunda Hartmanna se ztratila. Jedním z dochovaných spisů je Catoptrica Illustrata propositionibus Physico-mathematicis de specutorim essetia & proprietatibus. Item de minimis & maximis specilis, Praha, 1668, ve kterém se zabývá katoptrikou (tj. problematikou zobrazení soustavami zrcadel) a také výrobou velkých, na svou dobu dokonalých kovových zrcadel rovinných a sférických. Vypracoval zde podivuhodnou teorii o tom, že základní stavební jednotkou hmoty nejsou jiné částice, ale malá zrcadélka. V astronomických spisech (Observatio cometae anno 1664, Cometa Anni 1680 & 1681, Praha, 1681) se zabývá pozorováním komet. Hartmann se zde vrací k již překonaným názorům Aristotela.

Po Hartmannovi přednáší matematiku v letech 1668-1671 Gabriel Patz (nar. asi 1642) a v roce 1672 Jan Hradský (nar. asi 1640).

Velmi aktivním přispěvovatelem do "Act Eruditorum" byl Adam Adamandus Kochaňski (1631 - 1700), který učí matematiku v Olomouci roku 1673. Před svým působením v Olomouci byl profesorem v Bamberce, Norimberku, Mohuči, Florencii. Od roku 1677 bádal při vratislavské observatoři a byl dvorním matematikem a bibliotekářem Jana III. Ve Varšavě (na královském paláci Wilanowů)  se dochovali sluneční hodiny, které sestrojil Kochaňski. Dopisoval si s Leibnitzem a do "Act Eruditorum" přispívá již od založení roku 1682. Nejvíce článků publikoval v roce 1685. Jedním z článků tohoto ročníku je Observationes Cyclometricae, ad facilitandam Praxin accomodatae, kde vyložil dodnes užívanou a po něm nazvanou rektifikací kružnice, při níž používá p = 3,1445. Kochaňski pokračuje v příspěvcích i v letech 1686 - 1687.

Jan Hancke (1644 - 1713) přednáší matematiku v roce 1677. V Olomouci učil dále logiku (1678), fyziku (1679), metafyziku (1680), polemiku (1681-1682), morálku (1683), hermeneutiku (1703-1704) a byl také děkanem teologie 1704. Hancke byl klidné povahy, nikdy ho nebylo vidět, že by se rozčílil nebo měl na někoho zlost.

Hancke vyučoval matematice na různých místech celkem 16 let. Je autorem několika pochvalných traktátů o významu matematiky a poukazuje na božský původ matematiky. Dále upozornil na užitečnost aritmetické činnosti, zabýval se definicemi geometrických pojmů, ale především číselně teoretickými problémy (např. objevil páté dokonalé číslo - 33  550 336 - vedle čísel 6, 28, 496, 8128) (disertační práce Theses mathematicae etc., Praha, 1676). Ukázka ze spisu je uvedena v kapitole Ukázky úloh z matematiky - Jan Hancke.

zvětšit                                                   zvětšit


spis J. Hanckeho, uloženo v SVK Olomouc

Jan Hancke se zabýval podrobně výpočty zatmění Slunce a Měsíce (Tenebrae summatim illustratae, sive doctrina eclipsium quam majoribus Riccoli, tacquet, lansbergii etc. Mohuč, 1682). V souvislosti s tímto studiem pohybů Slunce a Měsíce pracuje na teorii slunečních hodin, kde využívá svých geometrických znalostí při projekci stínu na nejrůznější plochy (Genesis fontium Propositionibus physico-mathematicis illustrata, Olomouc, 1680, Horologium nocturnum magneticum, etc. Ad elevationem Poli Olomucensem, pragensem et Wratislaviensem, Olomouc, 1683, Praedictio astronomica solaris deliquii, ad anum 1684). Článkem Utilitas Matheseos ad omnes fere hominum status se extendens etc. přispěl roku 1683 do "Act Eruditorum". Roku 1702 otiskl o reformě kalendáře práci Litera de cogitata et Romae agitata reformatione calendarii Gregoriani dein reprobata.

Jedním z nevýznamnějších matematiků, působících v Olomouci, je Jakub Kresa (1648 - 1715). Kresa přichází do Olomouce v roce 1683 a přednáší zde matematiku do roku 1684, kdy odchází do Prahy.

Jakub Kresa se narodil v rolnické rodině ve Smržicích u Prostějova. Jezuitské gymnázium vystudoval v Brně. Studoval tak rychle a s takovou lehkostí, že ho nejen jeho spolužáci, ale i učitelé museli obdivovat. Sám doučoval své spolužáky. Je zřejmé, že si jesuité nenechali ujít takový talent. Kresa byl přijat do řádu roku 1667. Poté, co vykonal zkušební rok v Brně, učil několik let základy latiny na jezuitských školách, poté byl poslán na univerzitu do Prahy, aby se zabýval "vyšší" vědou, nejprve disputoval veřejně s velkou pochvalou svých posluchačů o matematice a filozofii a po letech také o náboženství. Během těchto studijních let si také rozšiřoval své znalosti jazyků a nau4il se řeckému a hebrejskému jazyku. Naučil se také další živé jazyky s takovou lehkostí, s jakou mluvil ve své rodné řeči - češtině. Mluvil německy, latinsky, italsky, španělsky, francouzsky, portugalsky. Po dokončení studií mu byly přiděleny hned dva úřady, a to stolice hebrejštiny na vysoké škole v Praze a k tomu kazatelský úřad v českém kostele sv. Salvatora. Oba úspěšně zastával tři roky. Kresa byl často pověřován i diplomatickým jednáním. Za selského povstání v severních Čechách v roce 1680 byl vyslán jako zprostředkovatel mezi jezdeckým plukem generála Viléma Haranta z Polžic a povstaleckými selskými oddíly.V této době se ponořil do matematiky, které se věnoval již na studiích. Udělal v ní takové
pokroky, že již v roce 1680 byl povolán učit. V roce 1681 byl ustanoven profesorem hebrejštiny na olomoucké univerzitě a ve letech 1683~-~1684 zde vyučoval i matematiku. Kresa zde předsedal obhajobě disertace Jana Taletia, která se týkala výpočtu zatmění Slunce a Měsíce podle tabulek. Jan Taletius se později proslavil knihou Gemmula mathematica sive ars liberatis etc., Bregae. Z Olomouce byl Kresa opět povolán do Prahy a postaven do čela stolice matematiky. Díky svým srozumitelným přednáškám a snaze přiblížit "tuto těžkou a suchou vědu" každému, se Kresa stal známým nejen u nás ale i v okolních zemích. O jeho schopnostech slyšeli v Madridu a královská kolej mu nabídla uvolněnou stolici matematiky. Kresa přijal toto pozvání a přichází roku 1685 do Španělska, kde zůstal 15 let. Jeho kabinet byl v posluchárně, kde učil mladý španělský šlechtic, takže se Kresa celý den částečně veřejně, částečně doma, zabýval problematkou vyučování. Aby co nejvíce usnadnil Španělům studium matematiky, přeložil Euklidovy Základy do španělštiny (Elementes geometricos de Euclides, los seis primeros Libros de los planos, etc., Brusel 1689). Jeho věhlas se brzy rozšířil po celém Španělsku. Španělé nazývali Kresu "Eukleidem Západu" a měli k němu měli takovou důvěru, že než vydali nějaký matematický spis, tak ho nechali posoudit Kresou. Po smrti krále Karla II. Španělského se vrací Kresa do Čech, kde učil teologii a získal doktorát teologie. Dva roky se zabýval spornými otázkami víry, zároveň dával soukromé hodiny matematiky a obstarával přístroje do matematického kabinetu. Císař Leopold I. si ho vyvolil za zpovědníka, učitele a duchovního rádce arcivévody Karla (pozdějšího císaře Karla VI.) a ve funkci osobního zpovědníka zůstal, i když se Karel ujal španělského královského trůnu. Kresa se tak na krátko vrací do Španělska. Po 10 letech života u dvora odchází do ústraní a roku 1715 umírá v Brně.

Z roku 1685 se nám dochovaly Kresovy pražské univerzitní přednášky, které zapsal bakalář a Kresův posluchač Kryštof John pod názvem Mathematica in universitate Pragensi tradica a P. Jacobo Kreysa ... excerpta anno 1685. Tento rukopis je uložen ve Strahovké knihovně.

Z Kresových španělských disertačních prací je v pražské univerzitní knihovně uložena disertace Theses mathematicae defendidas por el Ex. mo Seňor Don Innigo de la Cruz ... en colegio de la Compaňia de Jesus de Ciudad de Cadiz, 1688, která obsahuje přehled matematiky, zvláště z aritmetiky, zlomky a logaritmy, trigonometrii rovinnou i sférickou, astronomii, algebru a vojenskou architekturu.

Za svého druhého působení v Praze, přestože učil teologii, soustředil Kresa kolem sebe kruh nadšených žáků, jímž přednášl soukromě "analysin speciosam", tj. algebru. Jeden z nich, hrabě Ferdinand Herberstein, uveřejnil některé jeho myšlenky v "Acta Eruditorum" roku 1711.

Kresa se proslavil především posmrtně vydaným dílem Analysis speciosa trigonometriae sphericae, etc., Praha 1720. Kresův rukopis přepisovali pro tisk jeho žáci, František Tillisch a zvláště Karel Slavíček, kteří později vyučovali na olomoucké akademii. V Kresově době se ještě trigonometrické věty vyvozovaly pouze geometricky a znalosti o průběhu goniometrických funkcí přes všechny výpočty 17. století zůstávaly velmi nepřesné. Kresa jako první zavedl do trigonometrie algebraický počet. Ukázka ze spisu je uvedena v kapitole Ukázky úloh z matematiky - Jakub Kresa.

spis J. Kresy, uloženo v SVK Olomouc, sign. 9.393 
zvětšit

Ve spisu Arithmetica Tyro-Brunensis curiosa varietate et observatione communi quidem omnium fructui, sed praeprimis Tyronibus Mathemetum utilis, Praha 1715 shrnuje poznatky o základních aritmetických operacích (podrobněji viz 2.2 Praktické příklady). Na úvodní straně není uveden autor spisu, spodní řádek je odříznut, takže není také uveden rok vydání. Quido Vetter uvádí v [ 19 ] , že rukopis tohoto díla Kresa odevzdal do akademické tiskárny před svým druhým odchodem do Španělska. Ukázka ze spisu je uvedena v kapitole Ukázky úloh z matematiky - Jakub Kresa.

Po Jakubovi Kresovi nastává slabší období, kdy matematiku přednášejí jezuité, kteří se nevěnují výrazněji matematice. Poměrně delší dobu (1685-1888) učí matematiku v Olomouci Václav Mitrovský, který se narodil v Táboře pravděpodobně v roce 1650. Gabriel Stief (nar. 1655), rodák z Šumperka, přednáší matematiku v letech 1689 - 1693 a dále logiku (1691), fyziku (1692), metafyziku (1693), polemiku (1702, 1705-1709), hermeneutiku (1706-1710). Stief se stává děkanem filozofie v roce 1702. Pouze jeden rok (1694) se věnuje matematickým přednáškám Kristián Holzbacher (1659 - 1722). Holzbacher, narozený v Jablonném, dále v Olomouci přednášel logiku (1693), fyziku (1693) a metafyziku (1695).

Příchodem Kryštofa Heinricha (1663 - 1715) do Olomouce dochází k osvěžení na poli matematiky. Heinrich se narodil v Bruntále a do řádu vstoupil roku 1681. V Olomouci přednáší matematiku v letech 1695 a 1697. Nebyl vyhlášen jen mezi řádovými bratry, ale i v učeném světě, korespondoval za svého pobytu s matematikem Christianem Wolffem (1679 - 1754), který hledal cesty k výkladu praktické matematiky. Heinrich je také znám jako vynálezce mikrometru. Tuto tématiku rozvinul zejména v díle Geographia curiosa et utilis in selectis CXX propositionibus captui incipientium accommodata etc., Nisa 1710. Ve spisu Altitudo Poli sive latitudo geographica Wratislaviae, anno 1705 ad annum 1708 etc. observata etc. 1708 se pokusil o astronomické určení geografických souřadnic Vratislavi.

V roce 1696 učí matematiku Kryštof Prokop (nar. 1658). Na počátku 18. století působí v Olomouci dva Slezané: v letech 1700 - 1701 Kašpar Pflieger (1665 - 1730) a poté v letech 1702 - 1703 David Scheffer (nar. 1655). Pflieger se narodil v Nise (Horní Slezsko) a jezuitou se stal roku 1682. Byl doktorem filozofie a teologie. Učil v Olomouci dále etiku (1699), logiku (1700), fyziku (1701) a metafyziku (1702).

Zkoušky na akademii byly několika druhů. Konaly se každoročně o velikonocích ("prohationes vernales") a koncem školního roku ("finales"), zkoušky závěrečné a zkoušky přísné "pro gradibus". První zkouška na filozofii "praembulus laurus", čili "prima laurea", tj. bakalaureát, byla nižším stupněm akademické hodnosti, magisterium, zvané "peripathetica honoris palma" byl druhý stupeň, jenž byl udělován po absolvování metafyziky. Ze všech částí filozofie (50 otázek) se disputovalo před udělením doktorátu. Disputace byly ústní úvahy o sporných otázkách, někdy to byly až hádky o důležitém, převážně vědeckém předmětu. Byly konány veřejně před posluchači. Cílem disputací bylo předvést svou učenost a znalost svého oboru a zároveň svou řečnickou obratnost. Před zkouškami dávali si kandidáti gradů tisknout teze, o kterých měli disputovat. Tyto tisky ("emblemata") byly často velmi pěkné a nákladné mědirytiny s obrazy svatých, symboly věd apod., ke kterým byly připojeny otázky disputace s udáním, kdy a kde se disputace koná. Zámožnější kandidáti si nechali tisknout celé knihy, obyčejně s věnováním některé vynikající osobě (biskupovi, zemskému hejtmanovi, císaři …). Kromě toho si dávali kandidáti tisknout menší pozvánky rovněž s výčtem tezí, které se vyvěšovali veřejně. Některé z těchto tezí se dochovaly a jsou uschovány v Zemském archívu v Opavě, pobočka Olomouc.

Na doktorské tezi Jiřího Mletzka, rytíře z Jelovic, z roku 1704 je uvedeno jméno Františka Tillische (1670 - 1716), který právě v tomto roce a také v roce 1707 přednáší matematiku. Tillisch se narodil ve Vratislavi a do řádu vstoupil v roce roku 1683. V Olomouci nezabýval pouze matematikou, učil také učil etiku (1702), logiku (1703), fyziku (1704), metafyziku (1705), morálku (1707-1708). Po 26 letech v řádě byl roku 1708 poslán jako misionář do Číny. Cestoval přes Anglii, Portugalsko a roku 1710 přijel do Pekingu, kde byl matematikem císaře Cambi. Zemřel v Číně.

V roce 1705 přednáší matematiku v Olomouci Julius Zwicker (1667 - 1738), který se narodil v Mostě. Stal se doktorem náboženství a rektorem v Nise, Vratislavi a Praze. Poté byl představitelem celé české provincie Tovaryšstva Ježíšova.

Po Zwickerovi působí v roce 1706 na olomoucké jezuitské univerzitě Karel Waldheim (nar. 1670), rodák z Třebenice (Dolní Slezsko).

Dalším matematikem v Olomouci je Baltazar Lankisch (nar. 1676), který stojí v čele stolice matematiky v letech 1709-1710 a 1716-1719. Ve Státní vědecké knihovně v Olomouci je uchován jeho šestidílný rukopis Scripta mathematica z první poloviny 18. století. Celý rukopis je psán latinsky. Samotný text je doplněn mnoha náčrtky a tabulkami. Všechny díly rukopisu celkově obsahují 2626 stran, avšak za jednotlivými kapitolami je většinou vynecháno několik čistých stran, pravděpodobně pro případné pozdější dopisování. Jednotlivé díly obsahují tyto kapitoly:

Karel Slavíček (1678 - 1735) přednáší matematiku v letech 1711 - 1713. Jezuitou se stal roku 1714, tedy až po svém působení v Olomouci. Vystudoval teologii a proslul jako výborný matematik a hudebník. Slavíček pomáhal připravit do tisku spisy svého současníka a bratra Jakuba Kresy. Své matematické a hudební nadání mu poté zajistilo i slibné postavení na dvoře čínského císaře, kam přijíždí roku 1716. Jeho znalosti a schopnosti oceňoval dokonce i císař Jung-čeng z madžuské dynastie, který později vypověděl všechny katolické misionáře ze svého sídelního města. Slavíček se v Číně věnoval astronomickým pozorováním a měřením a sepsal i pojednání o čínské hudbě. Otec Slavíček se brzy přizpůsobil čínským poměrům. Oblékal do čínského oděvu a ani se nebránil, když ho "po čínsku ostříhali". [ 4 ] Lingvistické nadání mu umožnilo, aby záhy pronikl do tajů čínštiny, které se učil během dlouhé plavby do místa budoucího působiště a později si poznamenal, že pro pochopení čínského jazyka je čeština mnohem vhodnější než jiné evropské jazyky, neboť Čechům nečinní potíže čínská výslovnost.

Po Slavíčkovi přichází do Olomouce v roce 1714 Karel Worel (1676 - 1744). Matematice učí právě v tomto roce, poté dále zůstává na akademii a učí logiku (1714), fyziku (1715), metafyziku (1715), polemiku (1721), hermeneutiku (1722-1723). Stal se také děkanem filozofie v letech 1721-1722. Tento rodák z Nymburku byl přísným strážcem dodržování pravidel řádu, které vyžadoval od svých bratrů. Worel vydal v Olomouci v roce 1715 spis Duplex manualis Mathematici Vestigium, continens varia ex arithmetica et Geographia ad usum quatidianum ac facilem documenta.

V období 1720 - 1753 dochází opět k útlumu na poli vyučování matematiky na olomoucké jezuitské akademii. Nepůsobí zde žádný významnější matematikové. Po druhém působení Lankische učí matematiku v letech 1720 - 1721 Slezan Jan Claudianus (nar. 1684) a v roce 1722 Leopold Hofmann (nar. 1689). Tento rodák z Vratislavi se vrací do Olomouce v roce 1733, ale učí polemiku. Ve Vratislavi se rovněž narodil jeho nástupce Josef Görner (nar. 1693), přednášející matematiku v roce 1723.

Ignác Mühlwenzel (1690 - 1766) vedl přednášky matematiky v letech 1724 - 1726. Poté působí v Praze, kde pod jeho vedením studuje matematiku Josef Stepling. Ignác Mühlwenzel vydal roku 1736 pro pražskou univerzitu knížku věnovanou základům aritmetiky, geometrie a trigonometrie. tato učebnice může charakterizovat svou nízkou úrovní tehdejší matematickou výuku. Kniha, u níž není výslovně uvedeno jméno autora, má na titulní straně tento název: Fundamenta mathematica, ex arithmetica, geometrica, elementari, ac trigonometria plana selecta .... Výslovně tuto knihu připisuje Mühlwenzelovi Stanislav Vydra ve svém spise Historia matheseos in Bohemia et Moravia cultae, Praha 1778.

Nezvykle dlouhou dobu (1727 - 1737, 1744) zůstal na stolici matematiky olomoucké akademie další Slezan Karel Langer (nar. 1696). Čtyři roky (1738 - 1742) přednáší František Holzer (nar. 1707). Velmi krátce (v roce 1743) pobýval v Olomouci Ignác Stolz (nar. 1699).

Z této řady jezuitům vyčnívá Švéd Maxmilián Jerg (1712 - 1754), který byl znám jako výborný matematik. Své znalosti projevil ve válečném stavitelství, zvláště roku 1750 při opevnění Olomouce. Matematiku přednáší od roku 1745 do roku 1753. Jerg věnoval pozornost také problémům elektřiny. V Cerroniho sbírce je uložen spis Lauckého, který píše, že v roce 1746 působí v Olomouci matematik, pater společnosti jezuitů, který pomocí proslaveného a nově objeveného elektrického stroje předváděl účinky na lidech. Lze se tedy oprávněně domnívat, že tímto matematikem byl právě Maxmilián Jerg.